Je výchovný pohlavek v Česku pořád legální? Ještě donedávna české právo na tyto otázky nedávalo zcela jednoznačnou odpověď. Novelizace občanského zákoníku však tuto nejistotu odstranila a jasně vymezila hranici mezi přípustným výchovným působením a nepřípustným zásahem do tělesné integrity a lidské důstojnosti dítěte.

Proč byla hranice mezi výchovou a násilím dlouhodobě nejasná?

České právo dlouhodobě vycházelo z nezastupitelné role rodičů ve výchově dítěte a výslovně připouštělo, že rodiče dítě „usměrňují výchovnými opatřeními“.[1] Současně však stanovovalo, že tato opatření musí být přiměřená okolnostem, nesmí ohrožovat zdraví či vývoj dítěte a nesmí se dotýkat jeho lidské důstojnosti.[2]

Právě kritérium „přiměřenosti“ se však v praxi ukázalo jako problematické. Jeho výklad byl do značné míry a závislý na konkrétním posouzení. To, co jeden rodič či část společnosti považovala za přiměřené výchovné působení, mohlo být jiným vnímáno jako nepřijatelné. Výchovný pohlavek tak byl v praxi často tolerován a zásah státu přicházel zpravidla až při vyšší intenzitě jednání rodiče. O to větším paradoxem je skutečnost, že tělesné tresty jsou výslovně zapovězeny například ve školství či zaměstnání a násilí je postihováno i mezi partnery.[3]

Mezinárodní právní normy a judikatura přitom vycházejí z toho, že tělesné i psychické tresty vůči dětem jsou v rozporu s lidskou důstojností a nelze je považovat za ospravedlnitelné. Úmluva o právech dítěte ukládá státům povinnost chránit děti před jakýmkoli tělesným či duševním násilím během doby, kdy jsou v péči rodičů či jiných osob.[4] Výklad úmluvy navíc zahrnuje i široké pojetí duševního násilí, jako je ponižování, zastrašování, izolace či citové zanedbávání.[5]

Impuls ke změně české právní úpravy

Zásadní roli sehrálo rozhodnutí Evropského výboru pro sociální práva ve věci Approach proti České republice z roku 2015.[6] Výbor konstatoval, že v českém právním řádu chybí výslovný a účinný zákaz tělesného trestání dětí v rodinném prostředí, a že ani judikatura tuto absenci nenahrazuje. Rozhodnutí pojmenovalo systémový problém a přispělo k debatě, která následně vyústila v novelizaci občanského zákoníku.

Právní situace dnes

Podle aktuálního znění občanského zákoníku zahrnuje rodičovská odpovědnost péči o zdraví a tělesný, citový, rozumový i mravní vývoj dítěte bez tělesného trestání, duševního strádání a jiných ponižujících opatření.[7] Zákon výslovně stanoví, že právě tato jednání se dotýkají lidské důstojnosti dítěte.[8] Nová úprava tím jednoznačně vymezuje, že tělesné trestání již nelze považovat za legitimní výchovný prostředek.

Znamená to kriminalizaci rodičů?

Nová úprava nesměřuje ke kriminalizaci rodičů, ale k jasnému vymezení toho, co již nelze považovat za legitimní výchovný prostředek. Přispívá k posunu směrem k nenásilným formám výchovy a srozumitelně vymezuje hranici mezi přípustným výchovným působením a nepřípustným zásahem do tělesné integrity a důstojnosti dítěte. Rodiče tak i nadále mohou využívat nenásilná výchovná opatření, jako je například zákaz používání mobilního telefonu či návštěvy kina, zatímco tělesné trestání, včetně pohlavků, je jednoznačně nepřijatelné.