Právo prarodičů na styk s vnoučaty: kdy zasahuje soud

Mají prarodiče právo domáhat se styku s vnoučaty i soudní cestou? Občanský zákoník takovou možnost připouští, zároveň ale stanoví jasné limity. Rozhodující je vždy nejlepší zájem dítěte, nikoli přání dospělých. Soudy proto při posuzování styku prarodičů s dětmi zohledňují zejména kvalitu rodinných vztahů, případné konflikty mezi rodiči a prarodiči a dopad styku na dítě. Tento článek shrnuje, kdy může být styk prarodičů s vnoučaty soudem určen a kdy naopak nikoli, a jak k těmto otázkám přistupuje současná judikatura.

Mají prarodiče právo domáhat se určení styku s vnoučaty i soudní cestou? Právo dítěte na styk s osobami příbuznými, případně právo na styk s osobami, které jsou dítěti blízké je upraveno v ustanovení § 927 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“).

Podle ustanovení § 927 OZ platí: „Právo stýkat se s dítětem mají osoby příbuzné s dítětem, ať blízce či vzdáleně, jakož i osoby dítěti společensky blízké, pokud k nim dítě má citový vztah, který není jen přechodný, a pokud je zřejmé, že by nedostatek styku s těmito osobami pro dítě znamenal újmu. Také dítě má právo se stýkat s těmito osobami, pokud tyto osoby se stykem souhlasí.“

Z citovaného ustanovení OZ plyne, že prarodiče mají v obecné rovině právo na styk s vnoučaty a stejně tak děti mají právo na styk s prarodiči, pokud je to v jejich nejlepším zájmu. 

Nejlepší zájem dítěte je pak základním hodnotícím kritériem, zda umožnit neumožnit prarodičům styk s dětmi. Obecně pak platí, že stýkat se s prarodiči je pro děti v jejich nejlepším zájmu pro zachování, případně pro posílení vazeb. Tento závěr pak zastává i současná rozhodovací praxe soudů-

Výše uvedený závěr však neplatí absolutně. Zejména pak v případě, kdy mezi rodiči dětí a prarodiči probíhají (či v minulosti probíhaly) osobní spory nebo spory o majetek. V takovém případě nemusí (dle okolností každého konkrétního případu) být v nejlepším zájmu dětí, aby se s prarodiči stýkali.

Tento závěr pak ve své rozhodovací praxi potvrdil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 30. srpna 2021, sp. zn. I. ÚS 1081/20 uvedl: „Při stanovení rozsahu styku dítěte s dalšími příbuznými podle § 927 občanského zákoníku je třeba pečlivě zvažovat nejlepší zájem dítěte, který může být oslaben mimo jiné i z důvodu existence napětí, konfliktů či vyhrocených vztahů mezi rodiči dítěte a příbuznými, o jejichž styku s dítětem je rozhodováno. Je také logické, že při stanovení rozsahu styku dítěte s dalšími příbuznými je nezbytné v rámci hodnocení nejlepšího zájmu dítěte brát v úvahu také jeho vztahy se všemi dalšími příbuznými, tedy nejen těmi, kteří mohou o soudní stanovení styku v konkrétním případě usilovat, tím spíše pokud jde o další nezletilé sourozence, u nichž je taková procesní možnost značně ztížena. Dále je třeba vzít v úvahu, že rozsah styku dalších příbuzných s dítětem nemůže být rozsáhlejší či postaven na roveň styku rodičů s dítětem, a to zejména pokud si to rodiče nepřejí, neboť jejich stanovisko za normálních okolností je třeba zohlednit. Jsou to totiž právě rodiče, kdo vykonává rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu, odpovídají za vývoj a výchovu dítěte a právě právo rodiče (nikoli prarodiče či jiného příbuzného, pokud není takové osobě do péče svěřeno) pečovat o dítě a jeho vychovávat je ústavně chráněno (čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Nedodrží-li obecné soudy při svém rozhodování uvedená kritéria, jde o porušení základních práv stěžovatelů na soudní ochranu a na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.“

Ústavní soud současně uzavřel, že rozsah styku prarodičů nemůže být ve stejném nebo obdobném rozsahu, jako je rodičovská péče, neboť právo (a povinnost) pečovat o dítě je chráněna v článku 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“) podle něhož: „Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.“

Děti mají tedy zákonné právo stýkat se s prarodiči a naopak, toto právo však není absolutní. Lze ho omezit, není-li takový styk v nejlepším zájmu dítěte. Tak je tomu např. v případě, kdy mezi rodiči a prarodiči existují závažné osobní a/nebo majetkové spory. 

Martin Prachař
advokát