Posuzování splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuště

Jakou roli hrají kázeňské pochvaly při posuzování splnění podmínek pro podmíněné propuštění z trestu odnětí svobody? Jakým způsobem s nimi posuzující soudy měly pracovat? Ústavní soud se v rámci své rozhodovací činnosti zabýval otázkou splnění podmínek odsouzenou osobou pro podmíněné propuštění a přinesl jasné vodítko pro další rozhodovací praxi obecných soudů.

Kritika dosavadní praxe

Ústavní soud v nálezu III. ÚS 255/26 ze dne 4. března 2026, v kritizoval příliš zjednodušený přístup obecných soudů k posuzování splnění podmínek pro podmíněné propuštění, kdy podmínky pro propuštění odsouzeného zhodnotil toliko podle počtu udělených kázeňských pochval odsouzenému.

Takový postup byl shledán jako rozporný s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“) v němž je zakotveno právo na soudní ochranu a článkem 40 odst. 5 LZPS, v němž je zakotven zákaz dvojího přičítání.

Okolnosti případu

Stěžovatel v daném případě namítal, že Krajský soud v Brně v jeho případě polepšení a nápravu vyhodnotil bez skutečného posouzení jeho individuální situace na základě počtu udělených kázeňských odměn. Městský soud v Brně pak dle stěžovatele chybně vyhodnotil možnost nápravy odsouzeného výlučně na základě předchozí trestní minulosti stěžovatele. Takový postup obecných soudů v posledním citovaném nálezu Ústavní soud takový postup odmítl.

Pouhý součet pochval nestačí

Ústavní soud zdůraznil, že otázku nápravy odsouzeného nelze redukovat na jediný ukazatel, ať už jde o počet kázeňských pochval nebo samotnou existenci předchozích odsouzení. K tomu uvedl, že obecné soudy přistoupily k otázce polepšení stěžovatele (odsouzeného) extrémně zjednodušeně, až ledabyle.[1]

Ústavní soud připomněl, že rozhodování o podmíněném propuštění je rozhodování o dalším omezení osobní svobody jednotlivce a takové rozhodování musí být založeno na pečlivém zvážení všech okolností, a nikoliv jen na prostém počtu kázeňských odměn, jak učinil Krajský soud v Brně.

Co soudy mají zkoumat

Ústavní soud v citovaném nálezu rovněž aproboval postup obecných soudů v tom směru, že obecné soudy mohou přihlížet z hlediska nápravy pachatele k dřívějším odsouzením. Nesmí však být tak činěno formalisticky a mechanicky, ale všechna dřívější odsouzení stěžovatele (odsouzeného) musí být zasazena do patřičného kontextu celkové situace stěžovatele. Takové zasazení věcí do kontextu však dle citovaného nálezu Ústavního soudu obecné soudy neučinily.

Dle Ústavního soudu je nezbytné zohlednit i další, zejména aktuální poznatky k osobnosti odsouzeného, stavu jeho nápravy i prostředí, v němž by se ocitl po případném podmíněném propuštění na svobodu, zabývat se též okolnostmi spáchané trestné činnosti při zaměření na míru překonání subjektivních příčin této trestné činnosti na straně odsouzeného. Je třeba vít v potaz, před jak dlouhou dobou a z jakých důvodů došlo ke spáchání přechozích trestných činů.[2]

Zamítnutí žádosti musí být srozumitelné

Ústavní soud rovněž připomněl, že v případě zamítnutí žádosti odsouzeného musí obecné soudy dát odsouzenému alespoň „stručný návod“ na to, jakým způsobem by si představovaly nápravu odsouzeného. Jinými slovy, odsouzený musí z rozhodnutí pochopit, co konkrétně soud postrádal a jaké okolnosti považoval za rozhodující.

Závěr

Při rozhodování o osobní svobodě, musí obstát nejen výsledek, ale i způsob, jakým k němu soud dospěl. Lze konstatovat, že shora uvedené požadavky jsou de facto opakovaným požadavkem Ústavního soudu na to, aby obecné soudy řádně odůvodnily svůj postup při vydání rozhodnutí, tím spíše za situace, kdy se jedná o rozhodování o dalším možném omezení osobní svobody člověka. Prostý formalismus tak v rozhodování neobstojí.

 

 

 

 

 

 

[1] Viz bod 21 nálezu ze dne 4. března 2026, sp. zn. III. ÚS 255/26.

[2] tamtéž, bod 22.