Když dítě odmítá rodiče: Soudy musí aktivně jednat

Právo rodiče na rodinný život patří mezi základní práva člověka, garantovaná Listinou základních práv a svobod. V nedávné době se k otázce styku dítěte a rodiče vyjádřil razantně Ústavní soud, který apeloval na nezbytnost respektovat unikátní vztah rodiče a dítěte. Dle Ústavního soudu je třeba ze strany soudů postupovat tak, aby byla role rodiče aktivně podporována i za situace, kdy dítě projevuje přání se s takovým rodičem nestýkat.

V nálezu III. ÚS 2271/25 ze dne 29. 10. 2025 Ústavní soud deklaroval, že „pokud dítě striktně odmítá rodiče, soudy musejí aktivně činit kroky, které by mohly vést k obnově a rozvoji vztahu rodiče a dítěte. Především se musejí zabývat příčinou rozvratu vazeb, možnostmi nápravy a perspektivou budoucího rozvoje vztahu. Jiným postupem poruší práva rodiče na rodinný život, péči o děti a jejich výchovu zaručená čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 ve spojení s právem na soudní ochranu zaručenou čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“

Soudy v této věci řešily situaci, kdy syn v řízení uváděl, že chce být v péči matky, otce považuje za zlého, nechce s ním trávit čas, a proto rovněž ignoruje jeho jakékoli zprávy. 

Ústavní soud však i při zohlednění tohoto postoje dítěte zdůraznil, že stát má odpovědnost prostřednictvím svých orgánů vést rodiče ke konstruktivnímu řešení rodinné krize a k respektu rodičovství druhého rodiče. Součástí pozitivních povinností orgánů veřejné moci je učinit vše, co je od něj možné rozumně požadovat. V tomto případě tuto povinnosti soudy nesplnily, když nezajistily funkční a dlouhodobě udržitelné uspořádání, které by dítěti zajistilo kontakt s oběma rodiči v míře odpovídající jejich potřebám a právům. Soudy jsou totiž dle Ústavního soudu povinny učinit vše, co lze rozumně očekávat, pro podporu obnovy vztahu otce a syna. Nelze např. přehlédnout podstatná rizika spojená s plynutím času, která vedou k odcizení dítěte s rodičem.

V této věci zúžil odvolací soud styk otce a syna z pravidelných hodinových videohovorů na písemnou komunikaci, přestože ta již dříve nefungovala. Dle Ústavního soudu však soudy ignorovaly skutečnost, že dítě odmítá s otcem hovořit i psát. Tím podpořily nefunkční komunikační vzorec a zamezily účinnému výkonu práva na styk. Soudy nijak nezvažovaly ani perspektivu budoucího rozšíření kontaktu a stavěly svá rozhodnutí převážně na přání dítěte a nezjišťovaly příčiny jeho sílící averze k otci. Nezhodnotily komplexně nejlepší zájem syna ani dopady omezeného kontaktu. Soudy měly využít dostupné nástroje – rodinnou terapii, individuální terapii, asistované či podporované setkávání – a aktivně pracovat s příčinou konfliktu otce a syna. Soudy sice uložily rodičům účast na rodinné terapii, o kterou otec žádal, ale následně soudy neprověřily, zda terapií rodinní příslušníci skutečně prošli a jaké výsledky přinesla. Rodiče kontaktovali pouze organizaci poskytující asistované styky, jejichž účel se liší od rodinné terapie. Soudy nehledaly vhodného poskytovatele této služby, ačkoli v konfliktních případech může být její využití zásadní. Ústavní soud uzavřel, že uvedeným postupem soudy porušily právo stěžovatele na rodinný život a péči o syna a jeho výchovu dle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny, jakož i jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 

Tento nález považujeme za významný v rámci výkonu naší advokátní praxe při zastupování klientů, kteří řeší napjaté vztahy mezi rodiči a dětmi.