Kdy může být trestní minulost překážkou živnosti

Může být člověk, který byl v minulosti odsouzen, navždy vyřazen z možnosti podnikat? Živnostenské úřady často posuzují podmínku bezúhonnosti přísněji, než zákon vyžaduje. Pojďme se podívat, kde končí ochrana veřejného zájmu a začíná zásah do ústavně zaručeného práva na svobodné podnikání.

Živnostenské úřady v rámci žádostí o vydání živnostenského oprávnění mj. zkoumají, zda žadatel splňuje podmínku bezúhonnosti. Tato podmínka je ze strany živnostenských úřadů posuzována v řadě případů extenzivně, tj. dochází k tomu, že podnikání není umožněno osobám, které se dopustily trestného činu, jehož souvislost s podnikáním je pouze zdánlivá, event. souvislost trestného činu a podnikání zcela absentuje. Právo na podnikání je přitom garantováno Listinou základních práv a svobod.

Tento článek se věnuje otázce nároku na vznik živnostenského oprávnění v situaci, kdy byl žadatel v minulosti odsouzen za nějaký trestný čin. Důvody pro odmítnutí žádosti o živnostenské oprávnění pro nesplnění podmínky bezúhonnosti jsou definovány poměrně široce. Je tak třeba pečlivě posoudit konkrétní okolnosti pravomocného odsuzujícího rozsudku, aby bylo možné rozhodnout, zda má žadatel nárok na zařazení mezi podnikatele či nikoli. Překážkou podnikání může být trestná činnost různého typu, správní orgán je však povinen jednoznačně prokázat souvislost mezi pravomocně zjištěnou trestnou činností a výkonem zamýšlené podnikatelské činnosti. 

I při zjištění souvislosti je nutné s ohledem na zásadu proporcionality posoudit žádost v kontextu závažnosti trestné činnosti. Zároveň je třeba zohlednit, jak by případné neudělení oprávnění ovlivnilo další život žadatele. 

Smyslem a účelem prokázání bezúhonnosti je ochrana třetích osob, jež by mohla být podnikáním provozovaným osobou odsouzenou v minulosti v souvislosti s podnikáním dotčena (zájem společnosti a státu na tom, aby konkrétní živnost vykonávaly osoby, u nichž lze spravedlivě očekávat seriózní a odpovědný přístup k této činnosti, viz nález Ústavního soudu ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. Pl. ÚS 35/08).

Dle právní úpravy platí, že „pro účely živnostenského zákona za bezúhonného nepovažuje osoba, která byla pravomocně odsouzena pro trestný čin spáchaný úmyslně, jestliže byl tento trestný čin spáchán v souvislosti s podnikáním, anebo s předmětem podnikání, o který žádá nebo který ohlašuje, pokud se na ni nehledí, jako by nebyla odsouzena“. Omezení práva na podnikání musí být přiměřené sledovanému cíli, nezbytné, zákonné a rozhodnutí o něm řádně odůvodněné, což je správní orgán rozhodující o žádosti povinen v konkrétním případě prokázat (rozsudek SDEU ze dne 30. 6. 2016, C-134/15).

Platí tedy, že není podstatné, jaký konkrétní trest byl žadateli o živnostenské oprávnění uložen ani jaká byla jeho délka; podstatné je samotné pravomocné odsouzení za trestný čin a jeho určující charakteristika. Pokud neexistuje žádná logická ani faktická souvislost mezi předmětem podnikání, o který žadatel žádá, a jeho předchozím odsouzením, není dána překážka živnosti. 

Obsah práva na svobodnou volbu povolání Ústavní soud vymezil v nálezu PI. US 11/08: "jde o veřejné subjektivní právo jednotlivce ukládající neklást neodůvodněné překážky veřejnoprávní povahy výběru a výkonu právem dovolených činností, pro které tento vykazuje potřebné předpoklady…“ V nálezu PI. ÚS 8/16 Ústavní soud doplňuje, že právo na svobodnou volbu povolání je chápáno jako „možnost každého zvolit si, v jaké oblasti lidských činností se pokusí realizovat, a tomu odpovídající povinnost státu tuto volbu respektovat, resp. do ní iracionálně nezasahovat.“

V rozsudku č.j.: 9 As 229/2014-36 pak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že hlediskem posuzování musí vždy být to, „zda povaha trestné činnosti osoby způsobuje obavu z dotčení základních práv a svobod třetích osob při výkonu konkrétní aprobované činnosti a zda by zásah do práva na podnikání nebyl v rozporu s principem proporcionality. Otázku, jestli má trestná činnost takovou souvislost s podnikáním (nebo předmětem podnikání), že způsobuje ztrátu bezúhonnosti ve smyslu živnostenského zákona, je třeba zodpovědět v kontextu konkrétní věci a živnostenského oprávnění.“ 

Při posuzování souvislosti trestného činu s podnikáním lze odkázat na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 2006, č. j. 22 Ca 137/2004-24 podle kterého platí, že trestnými činy vedoucími ke ztrátě bezúhonnosti ve smyslu § 6 odst. 2 písm. b) živnostenského zákona nejsou pouze ty trestné činy, jejichž znakem skutkové podstaty je podnikání (trestné činy hospodářské), ale jakýkoli trestný čin související s podnikatelskými aktivitami žadatele. 

Rovněž není třeba, aby byl spáchaný trestný čin spáchán v rámci podnikání vykonávaného na základě živnostenského oprávnění. Souvislost mezi podnikatelskou činností podnikatele a spáchaným trestným činem je třeba prokázat dostatečně konkrétně tak, aby v rozhodnutích správních orgánů nebylo možné spatřovat znaky libovůle (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2003, č. j. 5 A 11/2002-33).

Martin Krahulík
advokát