Kdy vzniká právo na účinné vyšetřování

Pro oběť je účinné vyšetřování často jedinou cestou k obnovení důvěry ve spravedlnost a k pocitu, že stát bere zásah do jejích práv vážně. Pokud by orgány veřejné moci pouze formálně evidovaly oznámení o závažném zásahu do práv, aniž by skutečně usilovaly o objasnění skutkového stavu, vytvářely by prostředí beztrestnosti a současně by oslabovaly vlastní legitimitu. 

Znaky účinného vyšetřování

Úspěšné vyšetřování musí být především nezávislé a nestranné. Zároveň musí být úplné a adekvátní, což znamená, že musí být založeno na aktivním shromažďování a zkoumání všech relevantních informací. Nikoli tedy na povrchním nebo výlučně formálním posouzení případu. Vyšetřování musí mít skutečnou šanci objasnit skutečnosti a identifikovat odpovědné osoby.

Rychlost, s jakou je vyšetřování prováděno, je rovněž zásadní. Vyšetřování musí být dokončeno bez zbytečného odkladu. Stejně důležité jsou transparentnost a zapojení oběti do vyšetřování v rozsahu nutném k ochraně svých práv, zejména mít možnost nahlížet do spisu a být informována o průběhu a výsledcích vyšetřování.[1][2]

Postavení státu v zajištění účinného vyšetřování

S požadavkem účinného vyšetřování úzce souvisejí pozitivní závazky státu. Ten musí mít odpovídající trestněprávní rámec postihující útoky na fyzickou a morální integritu osob, včetně policejního pochybení. Buduje v očích veřejnosti důvěru ve státní instituce.

Hájitelné tvrzení jako spouštěč práva na účinné vyšetřování

Klíčový moment, od něhož se odvíjí povinnost státu zahájit účinné vyšetřování, představuje tzv. hájitelné tvrzení. To musí být alespoň v základních rysech uvěřitelné. Nesmí jít o tvrzení vnitřně rozporné, zjevně nepravdivé či absurdní. Musí být časově možné a dostatečně konkrétní, tedy schopné identifikovat skutkové okolnosti, které mají být předmětem vyšetřování. Podstatným znakem je rovněž určitá konzistence tvrzení v čase.

Právo na účinné vyšetřování tedy nenastupuje automaticky při jakémkoli oznámení, ale až ve chvíli, kdy tvrzení dosáhne minimálního prahu racionality a věrohodnosti.

Rozdíl mezi hájitelným tvrzením a důvodným podezřením

Důležité je také rozlišovat mezi hájitelným tvrzením a důvodným podezřením podle § 158 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., Zákon o trestním řízení soudním.[3] Hájitelné tvrzení je širší pojem a tedy postačí, že tvrzení není zjevně vyloučené, zatímco důvodné podezření již vyžaduje vyšší míru konkrétnosti a podloženosti.[4]

Procesní důsledky hájitelného tvrzení

Orgány činné v trestním řízení nemohou věc formálně odmítnout ani ji uzavřít bez skutečného prověření skutkového stavu. Jsou povinny aktivně zjistit všechny podstatné okolnosti případu, zajistit a vyhodnotit dostupné důkazy, zapojit oběť a v rozhodnutí se vypořádat s jednotlivými částmi tvrzení. Z odůvodnění rozhodnutí musí být patrné, které skutečnosti byly prokázány, které vyvráceny a na základě jakých úvah k těmto závěrům orgány dospěly.

Pokud orgány činné v trestním řízení neprovedou účinné vyšetřování, porušují práva oběti a věc se obvykle vrací k došetření. Otevírá se rovněž prostor pro soudní přezkum a případnou odpovědnost státu.

Limity

Stát není povinen pokračovat ve vyšetřování, pokud již vyčerpal veškeré rozumně dostupné prostředky a další postup by byl neúčelný. Rozsah vyšetřování je omezen důkazní situací, časovým odstupem od události a objektivními možnostmi orgánů činných v trestním řízení.

Ochrana tak končí tam, kde by další vyšetřování bylo neefektivní nebo by nepřiměřeně zasahovalo do práv jiných osob, zejména práva podezřelého na spravedlivý proces. Soudní přezkum se soustředí na to, zda stát splnil povinnost náležité péče, nikoli na to, zda bylo dosaženo konkrétního výsledku.

Shrnutí

Povinnost účinného vyšetřování vzniká tehdy, bylo-li vzneseno hájitelné tvrzení. Je silnou procesní zárukou, ale jeho limity jsou dány konkrétními okolnostmi případu, důkazní situací a zásadami spravedlivého procesu. Realistické očekávání by mělo směřovat k férovému a transparentnímu postupu státu, nikoli k jistotě konkrétního výsledku.

 

[1] viz. zejména B. V. proti Belgii, Ogur proti Turecku, I. ÚS 1565/14, a I. ÚS 860/15, I. ÚS 2886/13.

[2] Míra požadované kontroly ze strany veřejnosti (public scrutiny, contrôle du public) se může lišit případ od případu. Ve všech případech však oběť či pozůstalí musí být do vyšetřování zapojeni v rozsahu nezbytném k zajištění svých oprávněných zájmů (nález I. ÚS 1565/14, bod 57).

[3] Zákon č. 141/1961 Sb., Zákon o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů.

[4] Judikatura je k tomuto pojmu rozsáhlá, viz například Bouyid proti Belgii, I. ÚS 1565/14, II. ÚS 527/23, II. ÚS 2468/24.